"Basketpoint & 2.LM" aneb proč jsme koupili do Frýdku-Místku 2. ligu basketbalu mužů
Jako odpůrce a kritik pořizovaní a obchodování se soutěžemi mám potřebu na tomto místě podat několik vysvětlení. Nemám dojem, že bych musel někomu skládat účty, ale rozpor, který nastává mezi mým celoživotním odhodláním a transakcí, která změnila poměry v klubu Basketpoint si vysvětlení i případnou diskuzi zaslouží. Nota bene, když toto téma bylo několikrát zdrojem zásadních názorových střetů mezi mnou a trenéry.
Především musím říct, ze stávající okolnosti nejen mě ale i ostatní zúčastněné připravují o jeden z nejcennějších prožitků a hodnot, které ke sportu patří. Tou jsou radost z vítězství, radost z „jízdy" jednotlivými sezonami a posun úrovněmi soutěží, radost z úspěchů a samozřejmě i trošku masochistické užívání si hledání cesty tam, kde se úspěch nedostavuje. Převedením soutěže 2. celostátní ligy mužů od našich nových basketbalových přátel z klubu BK Real Nymburk na Basketpoint ve Frýdku-Místku (mimochodem za velmi symbolickou částku použitou nyburskými na nákup nových dresů) jsme přeskočili hned dvě nižší úrovně a dostali se do třetího nejvyššího basketbalového patra v České republice. Proč, když jsem vždycky tvrdil, ze žádné soutěže nebudu nikdy pro kluky kupovat a zuřivě jsem se bránil argumentům trenérů, že vyšší úroveň soutěže zajistí i kvalitnější prostředí pro rozvoj hráčů a jak soutěž získáme už údajně není podstatné? Proč, když jsem tvrdil, ze budeme hrát jen to, na co máme, co si poctivě uhrajeme? Proč, když jsem na samém začátku tvrdil, ze o výsledky tolik nejde, po pár letech se opravil a klubovou filosofii posunul ke krédu, že "jsme sportovci, soutěžíme a bojujeme o vítězství ale ne za každou cenu a fair play je pro nás stejně důležité jako je zapojení co největšího počtu dětí namísto taktizovaní a strategie vytěžovaní jen těch nejšikovnějších“? Tuto filosofii jsme dodrželi, krédo naplnili a všech postupů a úspěchů jsme dosáhli v podstatě bez výjimky s odchovanci našeho klubu, s dětmi z našeho města a pár jedinci z okolních obcí, kteří s námi jsou od svých prvních sportovních krůčků pod vysokými koši. Troufam si tvrdit, ze tímto přístupem jsme naprosto vyjímečná organizace. Výjimečná v basketbale napříč republikou, protože kombinování a koncentrace talentu dětí z různých bydlišť napříč republikou je už dnes stejně bežné, jako když fotbalisté, hokejisté, ale i basketbalisté v nejvyšších světových soutěžích za sezonu vymění klidně i tři a někdy i více dresů. A výjimečná je naše organizace i při srovnání s ostatními velkými nebo chcete li olympijskými sporty v našem městě, protože například místní fotbalový klub stahuje často k nevoli tamějších dobrovolných funkcionářů a trenérů děti z menších klubů ze širokého okolí a vyřazuje pak své původní „méně šikovné“ hráče, aby nakonec ti nejlepší odešli často za velmi zvláštních okolností zase úplně jinam do ještě větších klubu, kterým paradoxně stačí jen ukázat prstem a „škatule se začnou hýbat". Nemluvě o soutěžích dospělých, kde od fotbalu, přes hokej, například k volejbalu hraje ve dresu Frýdku-Místku jen minimum místních hráčů nebo odchovanců. Ta naše baskeťácká skupina již brzy dospělých dětí, chlapců, dokázala něco, co jsem při shánění výchovných forem sportu a zábavy pro své vlastní syny opravdu netušil, že můžeme dosáhnout. Kluci nejdříve v pobočném spolku ostravských Snejků a později už v našem samostatném Basketpointu čelili nástrahám opravdu zoufalých podmínek horkotěžko zajištěných a pronajatých stařičkých tělocvičen a sportovních zařízení na základních školách, kde se pak sami účastnili oprav a vylepšování prostředí a probojovali se náročným systémem kvalifikací na úroveň, kdy v jejich věkové kategorii uz vyšší soutěž a kvalita neexistuje. Dokonce jsme historicky vychovali dva mládežnické reprezentanty Česke republiky. A věříme, že to je jen začátek. A to všechno při mé značně nekompromisní až destruktivní personální politice hledání a výběru trenérů v podmínkách, kdy s každou jednou novou sezonou na kluky čekaly nové trenérské tváře a především odlišné osobnosti, které je pak prováděly sportovní přípravou i zápasy. Mé pokusy o přesah výchovného aspektu sportu a aplikace zkušeností zejména z Japonska řadu trenéru odradila a nevydrželi to s námi, především tedy se mnou. O to více si vážím těch, kteří to vydrželi. Robin Foniok jako jediný z té úplně původní posádky a pak v podstatě už jen nových příchozích, počínaje Liborem Vlkem, přes otce a syna Eduarda a Kamila Kořínkovy, Josefa Zajíce, Sylvu Chlebkovou, Davida Šotlíka, Šimona Urbana, Katku Stránkou a velezkušeného Kamila Vajdu z Opavy, který je vlastně nejnovější člen realizačního týmu, který letos jen zaskakoval v příští sezóně povede soutěžní týmy. Těším se na osobnostní růst našich mladých nadějí trenérského řemesla Marka Slováka, který provedl sezónou včetně účasti na NF v Brandýse družstvo U13, Matky Popovové, Matěje Skotnici a Honzy Potěšila. Vděčný jsem ale všem, kteří tady dnes už sice nejsou, ale byli ve své době součástí našeho klubu, nejvíce parťákům z ostravských Snejků, se kterými to všechno začalo - Dušíkovi Hrdličkovi, Petru Hálovi a Ričimu Markovi a taky frýdečákovi Lukimu Peterovi, který nám i přes vytížení ve své náročné vědecké profesi pomáhá v podstatě stále. A stejně srdečně doufám, ze se blíží chvíle kdy řady realizačního týmu Basketpointu rozšíří další naší odchovanci.
Ve snaze se rozvíjet nepomáhá nově založeným klubům v Česku absurdní systém soutěží, kde evoluce funkcionářských vztahů v našem sportu způsobila redukci základny a degeneraci soutěžních řádů a pravidel. Ty dnes umožňují klubům absolvovat kvalifikační a postupové turnaje se syntetickými týmy z hráčů posbíraných často po cele republice jen pro tuto jednorázovou kvalifikaci. To mi nikdy nedávalo smysl a rozhodně jsem se nechtěl na této již rozšířené praxi destrukce klubismu a likvidace masové basketbalové základny a malých klubů podílet. Snad nejabsurdnější je na těchto praktikách skutečnost, že jsou mimo jiné podporovány veřejnými penězi a nejen v basketbale si tak funkcionářská vedení svazů dojí kravičku, která jim zajisti tu nejnezbytnější hrstku hráčů pro potřeby reprezentací. A reprezentanti všech věkových kategorií pak vlastně poskytnou alibi pro jejich existenci. V této nerovné soutěži se nám zatím podařilo obstát a čelíme těmto prapodivným výběrům s místními kluky, našimi odchovanci. Frýdek-Místek a Pointers mají svoji vlastní cestu! To, že se s mládežnickými soutěžemi dokonce oficiálně obchoduje ponechám bez dalšího komentáře. Fázi rozvoje klubu a základny jsme zvládli bez kompromisů a čistě i přes řadu mých omylů začínajícího funkcionáře a sportovního manažera.
Až budoucnost ukáže jestli hned v první sezoně budeme pokračovat v kategorii dospělých, kadetů a dorostenců jen s našimi hráči a kluci to fyzicky zvládnou na palubovce, ale taky bez úlev při plnění dalších především školních a domácích povinností. Věřím, že časem kádru dospělých v ve 2. lize mohou pomoci zralí navrátilci z ročníků, které byly na samém počátku u vzniku klubu v roce 2012 a v těchto dnech již studují nebo se rozhodují, na které vysoké škole budou pokračovat ve studiu a také co dál s basketbalem. Ta doba ještě zdaleka nepřišla, ale myslím, že nebude špatné, když budou vědět, že jejich domovské město na ně čeká stejně jako palubovka a možnost se poprat o místo v sestavě ve svém mateřském klubu a soutěži dospělých. Naši chlapci ročníku 2006-2008 vybojovali pro své mladší kolegy v loňském a letošním roce (i v tom je basketbal zvláštni) nejvyšší soutěže kategorie U17 způsobem, kdy celou sezonou pošli vítězně s jedinou porážkou a ještě stihli postoupit v nejstarší a poslední mládežnické kategorii dorostu U19 do druhé nejvyšší celostátní, tj ligové soutěže. Sezona 2022/2023 byla velká jízda. Jsme rodina, jsme frýdecko-místecká basketbalová rodina Pointers, která to spolu táhne jedenáct sezon. Kluci, kteří uhráli tento výsledek mají za sebou již sezonu osmou. Ti nejšikovnější měli v posledních letech řadu nabídek z klubů, které se pohybovaly v nejvyšších patrech basketbalu již desítky let před námi, ale i když tímto směrem odešlo hned několik trenérů, chlapci až na jednu výjimku zůstali v klubu, zůstali věrni erbu města a klubové značce Pointers, upřednostnili osobní vztahy a přátelství.
Před ročníkem 2006 jsou poslední dva roky mládežnického basketbalu. V tomto roce pro nás neexistovala možnost se jakkoliv probojovat do extraligy této soutěže, ta je určena jen těm nejlepším z ligy a je před námi logicky první rok, kdy se o to můžeme pokusit ve výběrové společnosti 24 ligových družstev, kdy jsme za sebou nechali desítky a vlastně více než stovku klubů a družstev se zvučnějšími jmény než je náš mladý Basketpoint. Protože ale experimentů s talentem kluků bylo až až a jedním z našich cílů klubu vždy bylo vychovávat individuální osobnsti a reprezentanty, přinejmenším mládežnických kategorií, pro další rozvoj by bylo vhodnější, aby ti nejlepší byli pravidelně konfrontování úrovní extraligových mládežnických soutěží nebo možná i náročnou soutěži 2. ligy mužů, odkud nám chodily nabídky na zařazení našich hráců ročníku 2006. Řešením by byla hostování, přestupy, cestování, stěhování. Ale jako nepříjemný doprovodný efekt pak destrukce naší frýdecko-místecké rodiny Pointers. Naše ligové družstvo U19 by se bezpochyby rozpadlo a byli bychom zase na začátku, těm po nich by nebylo co nabídnout. Naše výstavní skříň soudržnosti, trpělivosti, pracovitosti a loajality musí dostat prostor k dalšímu rozvoji. Naše parta kluků, co zažila nekonečné série proher a zklamání ale která i přesto uvěřila, že může něco dokázat, když vydrží spolu. Uvěřila a nakonec i dokázala. Přes všechna úskalí. Jsme kolektivní sport a celou dobu nam šlo o tým a klub, ale nastala chvíle, kdy by kluci neměli být obětmi budování klubu.
A pokud máme nabídky pro jednotlivé hráče, ať se zapojí individuálně do mužské soutěže, proč tuto soutěž nehrát jako rodina a ještě při tom zachovat konkurenceschopný tým, který s takovou autoritou prošel kvalifikačním turnajem do celostátní ligy dorostu a který se třeba pokusí pro tu další sezonu o extraligu. Ale to je hodně hrrr i na mě, ještě teď se mi z té poslední sezony a jedenácti let s basketbalem točí hlava. Samozřejmě mám obrovský respekt k soutěži, která se u nás ve městě v dnes už dávné minulosti hrála a kterou si naši předchůdci vybojovali přímo svými výkony mezi dospělými. Nám ale více než o výsledky v této kategorii půjde o to, ať kluci čelí opravdu náročnému a konkurenčnímu prostředí a zjistí, jak důležitý pro ně basketbal je při zvažovaní své budoucnosti a blížící se dospělosti. Ušli kus cesty a budu moc rád, když jim budu moci byt průvodcem i nadále. 2. liga mužů pro nás není cil. Není to pokus o reflexi funkcionářského nebo trenérského ega. Jedna se především o rozšíření palety možností individuálního a týmového rozvoje hráčů, herních týmu a celého klubu. Frýdek-Místek není vysokoškolské město, řada z našich hráčů odejde za vzděláním a práci do světa a pár let ještě bude trvat, až se ti nejstarší začnou vracet. Tato soutěž může ovšem být, v případě, že v dorosteneckých kategoriích budeme disponovat dostatečnou kvalitou i množstvím kluků, správným odrazovým můstkem do mládežnických reprezentací nebo do světa univerzitního basketbalu, který pro me vždy byl tou největší motivaci při zakládáni klubu a troufale neskromné snaze o kultivaci nejen sportovního prostředí. 2. liga, pokud se ukáže, že není jen drzým a nepřiměřeným experimentem příliš mladých a nezkušených dětí, trenérů a předsedy jednoho klubu se může časem konsolidovat a v kombinaci šikovného dorostu s dospělými odchovanci, kteří se budou vracet ze studii a ze světa ještě může poskytovat radost svým příznivcům a doplnit rámec našeho společensko sportovního společenství. Uvidíme, jestli se basketbal nakonec nestane neoddělitelnou součásti sportovního života ve měste i v kategorii dospělých. Děti a mládež nam zábavu nabízejí již pár let na velmi slušně a stále rostoucí úrovni a zdá se, že vztahy a přátelství navázaná v tomto prostoru mají slušný přesah.
To všechno jsou důvody proč jsem porušil své dřívější předsevzetí a po schválení našeho záměru řídícím orgánem soutěže převod licence mezi kluby zrealizoval.
Go Pointers! Díky Real Nymburk!
Zdeněk Navrátil
věčně nespokojený předseda klubu
PS Držte nám prosim palce a zachovejte přízeň. Budeme rádi, když se budete chodit koukat jak to našim mladým spoluobčanům pod vysokými koši šlape. A věřte, zábava to je nemenší i u těch nejmenších adeptů našeho sportu, když se do toho pustí a bojují o každý metr palubovky, o každý balon, o vaši pochvalu a uznání a o nezaměnitelný pocit vítězství, který je nejsilnější pokud je sdílený. Trénujeme u nás každý den a totéž prakticky platí o soutěžních zápasech o všech víkendech i některých všedních dnech …
PPS Budu velmi rád, když se nám konečně dostane ze strany mesta stejné úrovně podpory, jakou má například fotbalový klub FK F-M, ktery si není tomu tak dávno v Petřkovicich za neuvěřitelných 1,2 milionu nakoupil 2. ligu, tj amaterskou soutěž, ve ktere ještě vyplácí z našich společných peněz nejen trenery, ale i hráče a městský areal v hodnotě stamilionů uživá v podstatě zdarma. Moc odchovanců a dětí v sestave Áčka tohoto klubu neuvidite. Nebo klidně bychom si vystačili s podobnout podporu jakou poskytuje město hokejistům. Hraji sice druhou ligu hokeje, která na rozdíl od fotbalu už profesionální je, ale po ploše jezdí hráči, kteří s našim městem mají společného jen to, že od něj momentálně inkasuji penize a nikdo neví ani dne ani hodiny, kdy je vítr a lepší nabídky zavanou jinam. A mohl bych pokracovat treba k volejbalu, který hraje mimochodem soutěž nakoupenou přímo za penize mesta, tehdy to stálo třičtvrtě milionu korun a ve světě volejbalu to byla celkem velká ostuda, protože se jednalo o prapodivnou transakci, ve které přišel zkrátka druhý kvalifikant z Benátek nad Jizerou, který si to sice málem uhrál pod vysokou sítí, ale peníze jsou peníze. U nás ve městě se najdou peníze i na profisachy ... Tak asi njak nejsrozumitelněji je na tom s odchovanci tým házenkářů, kde aniž bych znal podrobnosti o sestavach, zdá se, že v nejvyšší soutěži hraje i par studujících mladých hráčů od nás z města.
Nicméně zřejmě jen u nás v Basketpointu bude platit železné pravidlo, že odměny a mzdy hráči dostávat nebudou a peníze se budou v prvé řadě používat při sháněni a odměňování kvalitnich trenérů pro naše děti a mládež. A sport bude především výchovným nástrojem a zdrojem zábavy pro příznivce, ochotné za to utratit nějakou tu korunu, aniz by do toho potřebovali zatahovat další daňově poplatníky. A pokud by se nějakým zvláštním řízením osudu Basketpoint měl stát klubem s licenci na profisport, určitě nebude provozovaná takováto činnost z veřejných dotačních prostředků. To mi připadne naprosto nemravné a výraz „solidarita širší společnosti při výběru a redistribuci daní“ opravdu nepatří do světa zajišťovaní lidové zábavy jako jsou sportovni zápasy novodobých gladiátorů.
