Aktuality

Jak by mohli komunální politici pomoci sportu a nic by to nestálo ani je ani město? Stačí zatočit s manýry svazových bosů, kteří zneužívají prostředky z komunálních rozpočtů. Zkusím představit scénář pohádky, která začíná v reálném světě na neznámém místě a pak se díky zázračnému pohádkovému politikovi, obdařenému selským rozumem v kombinaci s osobní odvahou a schopnosti rázně vyjednávat v zájmu svých spoluobčanů, přesune do světa snů a pohádek. Byl jedno jeden sportovec. Jmenoval se Péťa a ve 4 letech začal s hokejem. Na středně velkém městě, s omezenými ambicemi města podporovat nejvyšší seniorské soutěže. Hokej a sport město nicméně podporovalo masivně. Nejen smusluplně ten dětský, ale jako "správně zbloudilý populistický politický marketér naší doby" už méně smyslupně odevzdává naše společné penízky i dospělým hráčům a stará se o jejich živobytí (mi osobně je úplně jedno jestli vyhrávají nebo jsou úplně poslední, možná bych byl shovívavější pokud by to byli Péťovi spoluhráči nebo spíš předchůdci odchovanci, ale ani tím si nejsem jistý). Péťovi, respektive jeho klubu „na Péťu“ poskytuje náš nepohádkový politik z našich peněz ročně příspěvek 60tis korun. Stejně jako dalším parťákům. Trenéři odvedou dobrou práci, Péťa a jeho rodiče se starají, ať nevynechá jediný trénink, včetně těch časně ranních a večerních v chladné potemnělé zimní hale. Čas běží. Péťa má 14 let. V klubu strávil 10 let. 10 let práce Péti, realizačního týmu, péče a podpory rodičů, 10 let podpory města. 10x60 tis, to máme 600 tis korun jen z účtu města na jediného kluka. K tomu spousta další výdajů a lidské energie všech zůčastněných. Šikovného Péťu začínají oslovovat agenti, funkcionáři a trenéři ze sousedních měst a lákají ho do klubu, kde mají tu "velkou dospělou ligu“. Cítí snadný výdělek. Peníze za "skalp". Pé'tovi trenéři mají tým na malém městě, který se probojoval do nejvyšší soutěže a s těmito dětmi ji chce i hrát. Peta má více šikovných kamarádů a všechny je lákají ony „velkokluby“ a hráčští agenti. Tajně, za zády svých kokejovych kolegů. Je to business. A dokonce ani rodiče se neporadí se svým klubem, se svým trenérem, pro kterého není jejich syn jen zboží s cenovkou, ale živý klub s historií společných zážitků, spousty potu a určitě i dílčích nezdarů. "Snaživě velkokluby" se stejným ledem, se stejnou soutěží, možná s lépe placenými trenéry, protože svaz přece podporuje „velkokluby“. Pět kluků přesvědčili. Ani kluci ani jejich rodiče nepochopilli, že jejich stávající trenéři odvedli báječnou práci a na dětech jim dále záleží a mohli by je v nejvyšší soutěži dále rozvíjet a třeba brzy jako odchovance nominovat do zápasu ve slušně seniorské soutěži. Prostě se s nikým neradili a vyrazili "za lepším“. Po nás potopa. Náš klub přišel o tahouny, trenéři o radost z práce, spoluhráči o parťáky. Co teď? Velký bratr = hokejový svaz nastavil pravidlo, že za kazdho z těchto dětí dostane klub 80tis. Tabulkovou hodnotu. Začíná cirkusové představení s hledáním, nákupy a nabídkami pro přiměřené slušné hráče odjinud. Ať to stojí co to stojí. Město to přece zaplatí. CIrkusový kolotoč demotivace trenérů napříč republikou, ale i za hranicemi! se točí dál. A tady začíná pohádka a nastupuje kouzelný politik. Přemýšlivý, odvážný, spravedlivý a poctivý správce městské pokladny, hlava našeho města, determinující faktor nálady a sounáležitosti naší společnosti. Opravdový lokální patriot. Vyrazí za šéfem svazu a vezme si k sobě další politiky, nejlépe primátory a starosty z obcí, které se staraly a výrazně podporovaly své občany a sport, v tomto případě hokej. Takové, co potkává podobný osud vykrádání talentu. Náš starosta předkládá předsedovi účet - suma sumárum z našeho města za našich pět kluků vydalo městečko kromě energie a jiných výdajů svým městských 5x 600 tis = 3 miliony. Zpět dostalo dlouhý nos s cenovkou 400tis (v tom lepším případě, když se nepohádkoví politici s bafunari nedomluvili na tzv. „spolupráci a vzájemné pomoci, prospěšné jen velmi nevzájemné“). Skupinka zástupců vykrádaných měst sdělí panu předsedovi svazu, že tak to fungovat nemůže. Pokud pan předseda svazu a vedení hokeje společně chtějí, ať je sport podporován ze strany města, musí nastavit řády, které budou vyvážené a bude tady panovat pořádek. Kompenzace prokazatelných nákladů za hráče budou základem pro tyto výpočty. A pokud pan předseda svazu za hráče, který stál statisíce nabízí drobné a dovolí v rámci přestupních pravidel, aby „svobodné šel za štěstím“, má takový systém nastavený a nechce ho změnit, změní přístup politik a podorovat tento bafunarsky cirkus nebude. Hokej v našem městečku nepokvete, zkusíme jiné sporty, kde je férovější prostředí. Pokud ovšem nepřesvědčí pana předsedu, ať udělá pořádky on v tabulkách přestupních řádů a vzájemných vztazích. A třeba si pak nejen v pohádce ony velkokluby to neřízené vykrádání budou příště více rozmýšlet. Ne, o peníze našemu kouzelnému politikovi nepůjde, to jde jen panu předsedovi, který za ně lítá v tryskáčích po světě a promenuje se na recepcich různých šampionátů a konferencích. A je pravda, že svazový šéf přece nemůže znát všechny kluby nebo dokonce hráče v celé republice, o kterou se stará. S naším panem starostou je to jinak. Je kouzelný, zná své město, zná svůj klub. Ví, že jeho zná spousta spoluobčanů, ať už jsou nebo nejsou jeho voliči. Půjde mu o to, aby u nás hrály naše děti, naši odchovanci, kterým budou fandit jejich přátelé, spolužáci, rodinní příslušníci nebo prostě jen hrdí spoluobčané. Hrdí na to, že máme svůj tým. Svůj městský tým a pořádek, ve kterém trenér ví, co a proč a pro koho dělá. A ano i v takovém kubu samozřejmě mohou být děti a rodiče s jinými ambicemi než zůstat v místním klubu. Na začátku své cesty je pak stačí informovat, že platí pravidlo "něco za něco“ nebo "nic není zadarmo". Hokej je drahý sport a pokud ho chcete provozovat levně, tj za společné penízky, v tomto případě městské peníze, pak musíte vědět, že s odchodem je třeba tyto peníze vrátit. To je přece jasné každému, nebo ne? A tady zazvonil zvonec a může začít snění, že se někdy takový politik najde a začne řešit věci „tak trochu jinak než to dělají přece všichni všude“. Odváží se řešit kontroverzní dlouho zavedené nepravosti, udělá pořádky protože ví, že mu věříme, že je ten správný člověk na správném místě. Místě, městě, obci, kde jde o spravování věcí veřejných v zájmu občanů dané obce nebo města kde jde o pořádek a veřejný prostor s jasnými a férovými pravidly. Prohlašuji, že veškeré podobnosti, včetně obrázků a zmíněný sport nemají nic společného s politiky v našem městě, nic konkrétně společného s Město Frýdek-Místek ani místními kluby a dokonce ani s hokejem. Je to jen příklad a ukázka, jak to funguje s podporou sportu napříč republikou a napříč sporty a návazným kolotočem přestupů dětských hráčů, demotivaci jejich trenérských kádrů a devastaci mapy sportu, kdy velkokluby vykrádají talenty a nedovolí ambiciózním městkým klubům se posouvat se svými nadějnými kolektivy do nebes vedle zavedených značek, protože prostě svoji práci dělají dobře nebo dokonce lépe. Jestli já osobně vím o sportu, kde to tak funguje jak ve výše popsané části příběhu před nástupem snění, pak je to basketbal. Ten ale ve vší obecnosti lidem (kromě naěeho města a pár dalších výjímek) k srdci tolik nepřirostl a nevím jestli by příběh o basketbalistovi Péťovi četli (nota bene, kdy má z nepohádkového města jen zlomek peněz ve srovnání se stejně starými kolegy hokejisty). Proto jsem použil hokej, který mám rád nejen já, ale většina z nás sportovně založených. Hokej, který má napříč republikou nepochybně podobné starosti jako nejen naší baskeťáci, fotbalisté, malí tenisté, pětibojaři a další … a proto jsem použil obrázek, který tak nápadně připomíná našeho zatím nepohádkového pana Petr Korč - primátor Frýdku≈Místku (promiň Petře, je to jen kvůli dosahu a tvé nezpochybnitelné popularitě), a obrázek je anonymizován. Aby se snění a pohádky přetavily v realitu, chce to splnit několik předpokladů. Především nás musí být více, co nám záleží na našem městě a sportujících dětech. Lidí připravených se podívat pravdě do očí a hlavně tu pravdu říkat nahlas. Nakonec se ale téma musí ocitnout v rukách, těch, kteří se odhodlali naši společnost řídit. Ti musí ze svého středu vybrat a delegovat poctivého ambasadora našich zájmů, politika, co má navíc ke sportu vztah, má osobní zkušenost ze spolkového sportovního prostředí a kolem sebe musí mít v poradních orgánech odborníky ochotně poctivě a vytrvale pracovat na nápravě pokřivených pořádků, které zdědili ze zamlžené nerozšifrovatelné minulosti, ať už si zvykl kdokoliv na cokoliv ... (zn)